Tajná historie

První román Donny Tarttové Tajná historie se hned po svém vydání v roce 1992 stal vysoce hodnoceným a hojně diskutovaným bestsellerem, popisovaným jako „současná klasika“, „geniální“, „dechberoucí“ příběh, „tak neodolatelně svůdný, že jeho četba vyvolává pocity téměř provinilého potěšení“. Předznamenal tak autorčinu mimořádně úspěšnou literární kariéru, oceněnou mnoha významnými trofejemi; za svůj poslední román Stehlík z roku 2014 Tarttová získala Pulitzerovu cenu, jednu z nejprestižnějších poct v literárním světě.
Příběh, podávaný v retrospektivě formou zpovědi či přiznání jednoho z jeho aktérů, vypráví o podivném setkání skupiny šesti zvláštních, na první pohled excentrických studentů klasické řečtiny na malé, odlehlé univerzitě kdesi v Nové Anglii; pod vlivem záhadného, charismatického profesora si vytvoří jakýsi elitní klub a svůj vlastní, izolovaný intelektuální svět, v němž objevují nové způsoby uvažování o podstatě krásy, pravdy a tvořivosti – ale i hrůzy, vášně a zločinu. Jejich zrůdný experiment zkoumající tajemství bakchantského rituálu – evokující Nietzscheho srovnání dionýsovského a apollónského principu – se dle očekávání zvrhne ve strašlivou tragédii a v sérii morálně rozkladných činů, které zničí jejich charaktery a následně i životy.
Jeden z recenzentů ocenil, že „autorce se podařilo popisovat melodramatické a naprosto bizarní události tak, že působí zcela věrohodně“. K tomu jí významně napomáhá i zvolený žánr románu, charakterizovaný jako „detektivka naruby“, v níž je od počátku zřejmé, kdo zločin spáchal, a vyprávění směřuje k odhalení důvodů a okolností, které k němu vedly, a následků, s kterými se jeho pachatelé musí vyrovnat – pokud k tomu mají dost morální síly a odvahy.