Bezčasí

Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa – Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové – i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše – tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky (Corsa, McClurea, Ferlinghettiho), později také německé expresionisty (Lasker-Schüllerovou, Trakla, Grosze), její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků – Kainara, Hraběte a především Ortena – její režie Elegií (aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským) patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie.
I v ryze činoherních režiích – od „oblastí“ po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč – v doslovném i obrazném slova smyslu – byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem…
Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii (v podání Nely Boudové), experimentální hudební fúzi (Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou), moderní balet (v choreografii Vladimíra Gončarova) a výtvarné umění (animované koláže Miroslava Huptycha).
Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé „jevištní“ gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství – Vysočina – vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar – ale i jinou, niternější dramatičnost.