A co s tím má společnýho láska?

Jak máme žít svůj život, abychom před nebeskou bránou nestáli s pocitem, že jsme ho celý prošvihli? V životě se vám prý věci nepřihodí dvakrát stejně! Tak to je tedy pěkná hloupost. Julianě je třicet a právě se snaží něco v životě změnit. Ve chvíli, kdy se pokouší ukončit první, nepříliš vydařené manželství, potkává osudového muže svého života. Z bouřlivého vztahu odchází se zlomeným srdcem, ale bohatší o odhodlání a s vědomím, že když chce člověk něco dokázat a změnit, musí se spolehnout hlavně sám na sebe. Když je Julianě padesát, vůbec se jí ta číslice nelíbí. Po dvaceti letech ve druhém, docela vydařeném manželství začíná mít pocit, že už propásla poslední šanci na lásku. A tehdy potkává svého osudového muže podruhé. Pod vlivem nově nalezeného citu začíná Juliana uvažovat o tom, jak máme žít svůj život, abychom před nebeskou bránou nestáli s pocitem, že jsme ho celý prošvihli. Dokáže se ale tentokrát poprat se zničující láskou lépe než napoprvé? Nebo se opravdu věcí dějí dvakrát stejně a celé to dobrodružství bude zase jen naprostá katastrofa? Vítej, divoké stáří! Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že se to stane, vysmála bych se mu. Jsem přece dávno za tím. Dvacet let jsem si myslela, že je to za mnou. Dvacet let jsem tomu věřila. A teď se v tom plácám znova a vím, že to nikdy za mnou nebude. Nikdy se ho nedokážu zbavit. Bude se to ke mně vracet jako jo-jo. Moje další kulečníková koule. Ted mi je padesát a mám chorobný strach z toho, že nesmím prošvihnout poslední šanci, kdy se můžu cejtit povznesená. Někdo o mne stojí. Někdo, kdo není můj manžel, kdo mě nebere jako vtipného zásobovače perlivými vodami. Dvacet let jsem se presvědčovala, že jistota je to nejdůležitější, co člověk má. A teď všechny své jistoty rozbourám kvůli nějakému naprosto nejistému chemickému procesu? Má s tím snad něco společnýho láska? Ta, kterou jsem si dávno zakázala? Když je vám třicet a vstoupíte do místnosti, většina chlapu zvedne hlavu. Když je vám čtyřicet a vstoupíte do místnosti, chlapi zvednou hlavu a zase ji skloní. V pětačtyřiceti se už nikdo nenamáhá tu hlavu ani zvednout. Stalo se z vás mrtvý maso. V padesáti snad nemá cenu ani do místnosti vstupovat. Jste neviditelná! A ten Danielin časopis může tvrdit, co chce. Život po čtyřicítce nezačíná. Jediné, co vás muže potkat, je, že máte kliku. Anna Tumová (nar. 1961, Praha) Vystudovala ekonomii, pracovala nejprve jako referentka v propagaci, autorsky spolupracovala s televizními produkcemi, a později zastávala manažerské posty v několika zahraničních firmách. před šesti lety přerušila ze zdravotních a osobních důvodů pracovní kariéru, odstěhovala se mimo Prahu, a začala se věnovat psaní. Novela A co s tím má společnýho láska? je její literární prvotinou.