Theodor Pištěk aneb Filmové nebe první republiky

Je to kniha o rekordmanovi českého filmu. Nikdo u nás nezvládl tolik rolí jako on. Kdyby se celuloidový pás snímků, ve kterých hrál Theodor Pištěk, natáhl na zem, sahal by z Prahy až do Paříže. Těch filmů bylo totiž přes tři sta. Navíc je hercův život zrcadlem doby. Pocházel z rodiny spjaté s "prkny, co znamenají svět", zažil dvě světové války a v té první nosil uniformu. S průpravou z rodinné divadelní arény se nakonec vydal k filmu, který ho fascinoval. Zpočátku to samozřejmě byl film němý - český, německý i rakouský -, ale když později nastoupil zvuk, nedělal takový přechod na rozdíl od mnoha ostatních Pištěkovi potíže. Kniha je protkaná jeho vzpomínkami i slovy filmařů, kteří ho dobře znali. A na stránkách ožívají proslulé postavy stříbrného plátna - Mac Frič, Karel Lamač, Adina Mandlová, Jaroslav Marvan, Antonie Nedošinská, Anny Ondráková... S Pištěkovým jménem je spojen i první slovenský film - hrál na Slovači už v roce 1921 titulní postavu Jánošíka. A v hlavních rolích zazářil pak ještě mnohokrát. Jako mlynář ve zfilmované Lucerně, jako uhlíř-opilec či poživačný měšťan anebo plukovník Hampl z Čapkových povídek. Divák filmů pro pamětníky ho zná jako pána při těle a v knize se dočteme, že Pištěk byl mimo jiné skvělý kuchař. A i když na plátně ve svých pozdějších rolích nepůsobí jako milovník, měl úspěchy u žen a jeho manželkou se stala filmová kráska Marie "Máňa" Ženíšková. Knížka, bohatě ilustrovaná dobovými fotografiemi, líčí barvitý svět natáčení a jeho historky, všímá si ale taky okolního života. Vyprávění dospěje až k německé okupaci a k Pištěkovu rozhodnutí, že bude vystupovat jen v divadle, aby ho jako eso zdejší kinematografie nenutil nikdo ke stykům s nacisty. Poslední snímek, ve kterém Pištěk hrál, byla v devětapadesátém pohádka Princezna se zlatou hvězdou. Ve vzpomínkách však zůstane jako herec první republiky. A jejího filmu, který má své kouzlo, tak jak to v knížce vysvětluje Pištěkův kolega Raoul Schránil: "Myslím, že to je proto, že v těch filmech neteče kečupová krev, nevraždí se, nesmilní, nelétá v imaginárním mezihvězdném prostoru, ale je v nich láska, a i když mnohdy zidealizovaný příběh často hraničí s tím, čemu se dost nepřesně říká kýč, přece jenom to má lidský rozměr."