Útěk z osvětimského pekla

Edward Ciesielski v lednu 1941 padl do rukou gestapa. Přečkal martyrium výslechů a na začátku dubna 1941 prošel branou koncentračního tábora Osvětim. V této době ještě nebylo známo, jaké hrůzy se odehrávaly za ostnatými dráty. Přesahovaly hranice lidského chápání a odrážely celou zrůdnost hitlerovského fašismu.
Devatenáctiletý mladík statečně snášel psychické a fyzické utrpení. Po několika měsících však uvažoval o sebevraždě. Přiznal: „Chtěl jsem jít na dráty, nebo se v noci oběsit. Bylo mi totiž jasné, že v takových podmínkách beztak dlouho nevydržím. Chtěl jsem si to utrpení zkrátit.“
Byl ale mezi lidmi, kteří do Osvětimi přijeli s prvními transporty a kteří si i v tomto pekle dokázali uchovat lidskou důstojnost a víru v člověka. Sebevražda je zbabělá, řekl mu jeden z nich. V případě Poláka a politického vězně by byla přímo hanebná. Musíme přežít, aby se svět dověděl o nacistických zločinech. Tato slova se Ciesielskému vryla hluboko do paměti. „Zatnul jsem zuby a řekl si:
musím přežít.“
Uprchnout z tábora nebylo nic jednoduchého. Cesta ke svobodě byla plná překážek a smrtelných nebezpečí. Ale jak Ciesielski píše: „Nešlo o to, zachránit vlastní kůži, ale o společné cíle.“ Těmi bylo předat informace o situaci v Osvětimi a zburcovat svět zprávami o zločinech nacistických vrahů.